Jak je možné, že země sužována hladomorem a mezinárodními sankcemi poskytuje komunistické dynastii Kimů ten nejvyšší myslitelný luxus? Odpověď je trapně jednoduchá. Někdo ho pro špičky severokorejského režimu navzdory embargům nakupuje. Kim Čong Ilova „banka“ filmů obsahuje desítky tisíc titulů za jejichž shlédnutí hrozí lágr. U jejich sledování popíjí kapitalistický koňak a dovoluje svým nákupčím, aby si za příslib naprosté loajality „užili“ v cizině alespoň letmý nátěr svobody.
Soudruh agent Kim Čong Rjul se stará o to, aby se vozový park, jež je k dispozici nejvyšším soudruhům Kimům nezestárnul, a aby bylo po ruce vždy dostatek náhradních dílů z nesoudružských zemí. Ale taky aby se do země dostávala zbrojní i špionážní technika či luxusní potraviny. Je oddaným komunistou mající jednu z nejvyšších výsad, jež severokorejský režim svým nejvěrnějším poskytuje. Posílá je do zahraničí. Samozřejmě ne za odměnu, za zásluhy, nebo coby poděkování. Na nákupy. A ne ledajaké. „Řada zboží, které nakupuje a objednává severokorejský tým spadá pod embargo a nesmí se do Severní Koreje vyvážet. Kim Čong Rjul a členové jeho delegace se obracejí na osvědčené překupníky. Jedním z nich je Valerij U. Člověk pro zvláště citlivé zakázky. Tento rumunský státní příslušník je oficiálně vedoucím společnosti Chemie und Handes GesmbH. Ve vídeňské Laudongasse. Není to nic jiného, než krycí firma pro utajování kriminálních aktivit příslušníků rumunské tajné služby,“ poodhalují praxi nákupů autoři knihy. Asi nikoho nepřekvapí, že v rámci některého zboží je zmiňováno i Československo. V průběhu života se v NDR vystudovaný kovaný komunista čím dál více infikuje virem kapitalismu, až po desítkách let služby připraví plán svého útěku a emigruje a svůj příběh vypoví dvěma novinářům. Ti kostru jeho příběhu obalí masem historických souvislostí, z nichž se čtenář dozví, že samostatnost Koreje je záležitostí druhé poloviny 20. století. V minulosti měla nad územím „patronát“ Čína, posléze Japonsko a po 2. světové válce stala protektorátem spravovaným vítěznými mocnostmi. Korejská válka skončila rozdělením země na dvě Koreje. Prsty v tom měli nejen hlavní hráči (Američané a Číňané bojující o sféru vlivu) ale i třeba ČSSR, SSSR.
Dále je už historie poměrně známá. Severní Korea se přiklonila k ideálům komunismu a zavedla v zemi režim nevyhnutelně vedoucí k hladomorům a bídě naprosté většiny obyvatel. Princip zdejší vlády je naprosto v souladu s komunisticko-dialektickým pojetím dějin a světa. Lid je v beztřídní společnosti dobrý k tomu, aby se jeho vládcové měli dobře. Experiment s komunismem v evropském pojetí přinesl u nás (mimo jiné) prodej zlomku luxusního zboží v privilegovaných obchodem, kde se nakupovalo jen na speciální poukázky. Není to tak dávno, co v ČSSR byl Tuzex a bony – ostatně někteří se současných českých politiků mají s tímto kšeftařením osobní bohatou zkušenost. Severokorejský režim si takovou zásadní chybu nedovolil – žádná zkušenost = dobrá zkušenost. Když lid nebude vědět, že existuje kvalitní zboží, nebude po něm toužit a nesvede ho ke hříchu. To samozřejmě neplatí (dialektika skutečně má své kouzlo) pro čelné představitele režimu. Kuchaři se pro nejvyšší soudruhy hrdinsky stojící na severokorejském piedestalu slávy učili řemeslu u vybraných mistrů v Rakousku. Na jedné straně severokorejského gurmánského spektra velká část vesničanů disponuje znalostí jak dlouho musí louhovat kůru, aby byla poživatelná, zatímco vybraní jedinci vědí, jak chutnají jídla podle receptů kuchařů ověnčených michelinskými hvězdičkami. Ve stejné době kdy propaganda tlačí vesničanům do hlav slogan – údajný citát milovaného vůdce „když se národ živí prachem, živím se jím i já,“ pojídá „nejvyšší“ pokrmy tak vybrané, že se k nim nedostane ani většina čtenářů „Emilovy“ zpovědi. Podtitul tvrdí, že „severokorejský agent odhaluje pravdu o stalinistickém režimu.“ Osobní výpověď je nepopiratelným aktem obrovské osobní odvahy, ale neodhaluje nic zásadního. Jen drobnější detaily o nelegálních obchodech režimu, kterému sloužil až do svého prohlédnutí. Zajímavé jsou okolnosti jeho útěku, budování tajného bytu, získání řidičáku a pomalý přerod z kluka, který z hladu chytal na cyankáli sojky přes vysoce postaveného komunistu až po „zrádce“ a emigranta. Na pozadí jeho příběhu běží nedramaticky podané drama Severní Koreje. Ale že by podával zásadně nové informace o „zemi veřejně tajné“ diktatury, to ne. Snad jen Kimovci si myslí, že svět o jejich zemi nic neví. To že je severokorejský režim jednou z nejtužších světových diktatur ví každý absolvent základní školy. Majitel vlastního rozumu a obvyklé porce znalosti tuší, že nejde o diktaturu proletariátu, ale o diktát několika vyvolených. To že se lid obecný po desítkách tisíc zavírá do koncentráků ať se jmenují jakkoli (gulagy, převýchodné tábory) je typickým znakem levicových diktatur – a v Severní Koreji jsou všechny znaky levicové diktatury vyhroceny na maximum. Mnohem osobnější výpověď z druhé strany barikády je kniha Pchojngangská akvária Kang Čchong-hwana. Emigranta, který na rozdíl od „Emila“ na vlastní kůži prožil peklo severokorejských koncentráků. Přesto je užitečné si knihu Ve službách diktátora přečíst. Zvláště teď, kdy se chystá předání moci dalšímu z Kimů. Právě nyní je „následník trůnu“ Kim Čong Un školen v umění oblafnout „kapitalistického ďábla“ a jak ho pomocí jaderných zbraní a hladu svých poddaných účinně vydírat. Indrid Steinerová Gashi a Quardan Gashi čtivě popsali pozadí režimu, jež daleko předčil pověstný stalinistický a mezinárodní vývoj nenaznačuje, že by měl skončit. Je krásné číst knihu v zemi, kde se lid může bouřit a odkřížkovat své „soudruhy“ ať už jsou kterékoli strany. A za vtip: „budu volit komunisty, jen ještě nevím ve které straně“ nehrozí desítky let nucených prací.
Gashi Steinerová Ingrid, Gashi Dardan: Ve službách diktátora, Brno 2010, nakl. JOTA, ISBN 978-80-7217-782-0