Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Zápisky z cest Václava Klause – recenze

Okamžik očekávání se střídá s okamžikem zklamání. Plytký popis plný povrchností a letmých postřehů, hojně dotovaných Klausovým euroskepticismem, není ani cestopisem, ani politickou rétorikou, ani filosofickou filipikou. Je to smutný důkaz chybějící sebereflexe. Je-li Václav Klaus je stejně erudovaný prezident a ekonom jako spisovatel geografických zápisků, tak je extrémně dobře, že nemůže být znovu zvolen. Svatý Václave, oroduj za nás.

Václav Cílek se ve své knize Archeus vyrovnal s předmluvou jednou větou:  „Rozhodl jsem se předmluvu zrušit, aby nepřekážela.“ Kdyby stejně postupoval Václav Klaus, ušetřil by čtenáře zklamání hned ze začátku. „Myšlenka písemného zachycení dojmů z cest vznikla z mé vlastní frustrace, že o cestách prezidenta nikdo nic podstatného nenapíše,“ stěžuje si hlava státu. Protože to nikdo jiný neudělá,  udělal to sám. Bohužel taky nic podstatného nepíše. Co taky zásadního napsat o devítidenní cestě po Asii během níž navštíví osm zemí? Plytkost a povrchnost jsou hlavní determinační prvky knihy. Chybí jakékoli hlubší proniknutí do problémů a nadhozených myšlenek.

Jak vypadá porovnání vývoje Moskvy a Prahy v průběhu posledních let? „Moskva roku 2010 je od Moskvy roku 1970 a 1988 nekonečně vzdálenější – směrem k lepšímu – než Praha při porovnání ve stejných letech. Měli bychom být schopni si to přiznat.“ Možná by stálo za to si přiznat, že Sověti a později Rusové měli Moskvu v podstatně horším stavu a dostat ji na „evropskou“ úroveň dalo skutečně více práce. Praha roku 1970 byla, bez ohledu na to, že šlo o město spravované komunisty, v mnohem lepším stavu. Rychlý posun Moskvy zejména v posledních letech byl mimo jiné dán stavebním boomem. Moskva skutečně zejména v posledních letech rostla tempem, které mohla Praha závidět. Aby ne. Zatímco za státní stavěla manželka moskevského starosty Lužkova, v Praze se ze státního tunelovalo, až se Stromovka propadala. Věčná škoda, že souvislosti, které jsou nasnadě autor neukáže, nevyužije informací, které bezesporu má k dispozici. Na druhou stranu je to možná dobře, protože jakmile se o to pokusí, jde o myšlenkové fiasko. „Jako ekonom musím říct, že na počet obyvatel vyváží Česká republika daleko více, než Čína.“ Tento statistický konstrukt má stejnou váhu jako následná recenzentova tvrzení: Na počet obyvatel má Čína o 100% více zásadních morálních elit, neboť má o 100% více nositelů mírových Nobelových cen. Od letoška (r.2010) má jednoho. Island má na počet obyvatel nejvíce „nobelistů“ na světě. Je jím jediný islandský držitel Nobelovy ceny Halldór Laxness. Cílem Klausova podivného experimentování se statistikou česko-čínského vývozu je jen otření se o „postupující násilnou a umělou evropeizaci“. Máme být sví, nespoléhat na pomoc zvenčí a zůstat svobodní ve svém myšlení i chování.  Autor neváhá přiznat, že „koupíte-li si atlas v jiné zemi, najednou objevíte, že je všechno jinak. Něco jiného je ve středu a něco jiného tvoří periferii“. Konfrontace s mapami několika zemí nic takového neodhalila a autoři google maps se zatím podle nového „geografického díla“ nezařídili.. Možná V. Klaus naráží na mapy historické, kde je pupkem světa jednou Jeruzalém (tuto mapu v jiné části knihy zmiňuje), podruhé Benátky a Australané skutečně mají na mapách svět postavený trochu jinak. Ještě že si nevšiml, kterak se protinožcům voda vytékající z umyvadla točí „v protisměru“. A to jsme jenom u předmluvy.

Vypočítávat všechny lapsy jichž se Klaus dopouští by bylo nesmírně smutné a v podstatě monotématické. Sám sebe usvědčuje ze základních neznalostí. Jen namátkou: „Začátkem března je už jaro v Londýně v plném proudu. Tráva je skutečně zelená, kvetou nejen narcisky, ale i macešky, rozkvetlé jsou i první ovocné stromy. Praha se zdá být v tomto ohledu o několik týdnů pozadu.“ Pisatel se zdá být překvapen, nicméně má pravdu. A nepřestane ji mít, dokud Golfský proud bude ohřívat klima britských ostrovů. V noci psaní tohoto příspěvku (28.12.) byl rozdíl mezi Londýnem a Prahou  podle BBC Weather/ČHMÚ 7 stupňů Celsia „ve prospěch“ Londýna. Následují  zcela nehorázná zevšeobecnění. „V Indii je pořád někdo od vás na dosah ruky, více, než metrová vzdálenost jednoho člověka od druhého skoro neexistuje.“ Vědí to lidé bloudící ve velké Tharské poušti nebo vesničané v  Himálaji? „V Dillí nejsou na žádném automobilu – s výjimkou velvyslaneckých – zadní světla.“ Pravda, článek byl do knihy vybrán z Večerníku Praha ze dne 18.3.1999 a za tu dobu se i v Dillí mohlo leccos změnit. O tom, že pravda je, eufemisticky řečeno, poněkud složitější, ne-li zcela jiná, svědčí přiložená fotografie.

Zaměřte se prosím na neexistující zadní světla. Omluvou budiž, že „výbor z cestovatelských zápisků“ je kompilátem krátkých materiálů psaných pro noviny, kde je autor omezen prostorem i formátem sloupku. Na zásadní myšlenky rozpracující téma tam není čas a často je nikdo ani nechce. Navíc část příspěvků je více, než 10 let stará.
 
„Jájinkovství“ Václava Klause (od zájmena JÁ!!!) vyskakuje na čtenáře s každé strany. Když zmiňuje  esej Guntera Nenninga v rakouském týdeníku Profil věnovaný Maximilienu Robespierrovi, neopomene dodat, že sám před časem přemýšlel tomuto muži věnovat samostatný sloupek věnovat. Píše-li o pobytu ve Washingtonu, neopomene zmínit, že „Birminghamský deník na první stránce uvedl velkými písmeny citát z mého tamního projevu: Svoboda buď je, nebo není“. Neopomeňme dodat, že stejná slova napsal o několik let dříve Ted Honderich v knize On Determinism and Freedom (celá věta z knihy zní: Freedom either is or is not consistent with determinism). Tuhle frázi ale bezesporu používal kde kdo. Od bojovníků za svobodu (otroků) po teroristy.

Grafika knihy je ukázkově „klausovská“. VŠECHNY fotografie jsou portréty. Klaus a něco, eventuelně někdo. Klaus a velká čínská zeď, Klaus a terakotová armáda, Klaus a prezident Garica, Klaus na konferenci Wall Street Journalu… Možná knížka slouží k sebezrcadlení, možná jako fotografický deníček, protože neposkytuje ani informační, ani žádné jiné obohacení. Ačkoli měla kniha odpovědnou redaktorku (ta by se měl zodpovídat z nekvalitně odvedené práce),  technického redaktora a prošla jazykovou korekturou, přesto v ní není těžké najít stylistické perly. Například vysvětlení pojmu „favely“ je pojato vskutku mistrně. „Jsou to chudinská obydlí, která dostala název podle stejnojmenné rostliny která rostla na kopcích, kde favely nejčastěji vznikaly.“ Opsáno naprosto přesně. Sluší se napsat, komu je kniha určena. Tady je cílová skupina jasná. Spadají do ní všichni, kdož zbožňují zbytnělé ego V. Klause, event. všem, kdož chtějí vědět, jak kniha vypadat nemá. A už vůbec ne kniha vrcholného politika, který si v úvodu stýská, že napsat něco po Čapkových zápiscích z cest je vlastně nemožné a vzápětí vlastní knihou svá slova potvrdit.

O tom, proč kniha vyšla lze jen spekulovat? Že by ekonomický kalkul hrající na kupní sílu prezidentových věrných, jež koupí sebevětší šunt jen díky jménu autora?  Nakladatelství Fragment bůhvíproč zařadilo knihy do edice Zajímavé příběhy a vydalo ji jako dvoutisící. Protože sám prezident Klaus několikrát svou knihu označil za cestopis, zbývá poukázat na poslední vtipnou souvislost.  Nakladatelství Jota vydalo svou tisící publikaci, shodou okolností také cestopis. Jenže tentokrát v tom pravém slova smyslu – Legenda H+Z , výběr z díla Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Klausova kniha je jen hrubě nahozeným obrysem myšlenek, z nichž mnohé by stály za rozpracování. Ale o cestopis v žádném případě nejde. Maximálně o neutříděné osobní poznámky z cest.

Závěrem si dovolím malé upozornění. V tiráži se píše, že „žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitele práv.“ Tuto recenzi včetně „prezidentských“ citací můžete šířit bez problémů, neboť autorský zákon výslovně praví, že „do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle nebo užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu“.

Reklama

Klaus V., Zápisky z cest, Praha 2010, nakladatelství FRAGMENT, ISBN 978-80-253-1124-0

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama