Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Válečný vůdce recenze

Churchilla jsem si na základě jeho vítězného angažmá v 2. světové válce a faktu, že nebyl zvrhlým diktátorem stalinského typu, vážil. Nikdy bych neřekl, že to byl válkou posedlý magor.

Pokud vám úvodní věta přijde přehnaná a k prvnímu lordovi admirality, britskému předsedovi vlády a jednomu z vítězů 2. světové války Winstonu Churchillovi neuctivá, možná vám Carlo D´Este poopraví mínění. Rozkrývá jeho motivy, poukazuje na slabé stránky, buldočí vytrvalost a zavilost, ale i schopnost vydírat své nejbližší a zneužít kohokoli, kdo jen trochu mohl napomoci jeho cestě vpřed. Rozhodně nešlo o člověka skromného či o sobě pochybujícího.

Winston Churchill se narodil pro boj a právě to je hlavní úhel pohledu, který na něj podplukovník americké armády a význačný vojenský historik namířil. Války se staly od útlého dětství, kdy si hrál s figurkami vojáků, až po dospělost, kdy se snažil získat „na hraní“ celé pluky lidských bytostí, pro „muže s buldočí tváří“, adrenalinovým sportem. Boje aktivně vyhledával v jihoafrické búrské válce a účastnil se obou světových válek. Za jeho názory by byl dnes označen za válečného zločince. Snažil se například protlačit bombardování nepřátelských pozic plynovými bombami. Přesto, a nebo možná právě proto, se stal jedním z nejvlivnějších válečných politiků 20. století.

Když byla během indického angažmá jeho jednotka přepadena a dostala se do ostrého střetu, glosoval situaci tak, že „jsme našli dobrodružství, které jsme hledali“. Jako mladý důstojník toužil po medailích (což může odrážet touhu po úctě a uznání, které se mu dříve coby šikanovanému dítěti nedostávalo) tak silně, že byl ochotný si o ně nestydatě říkat. „Když máte diváky, není žádný čin příliš odvážný, nebo vznešený. Když nemáte,  je to jiné… Chtěl bych se vrátit a nosit své medaile na nějaké večeři nebo nějaké jiné významné společenské události.“ Co si myslet o ješitovi ochotném riskovat život svůj a cizí, jen aby získal kus kovu a kousek společenského postavení? V dopise své Clementine později napsal: „Uvědomuješ si, jak důležitou osobou je major? 99 lidí ze sta ve velké armádě mě musí pozdravit ťuknutím do čepice…“ D´Este to shrnuje slovy: „Churchill měl nesplněnou celoživotní ambici stát se válečným hrdinou napoleonského typu, kterou nevyléčila dokonce ani služba na pozici velitele střeleckého praporu v hodnosti podplukovníka ve špíně předních linií ve Francii v roce 1916.“ Na druhou stranu projevoval neskutečnou odvahu v boji a někdy na rozdíl od velících důstojníků viděl situaci selským rozumem. Přesto se nevyhnul touze po vítězství bez ohledu na množství (cizí) krve. Někdy, byť mu rozum velel  jednat opatrně, neodolal volání dobrodružství a vydal se do akce. Tak to se během búrské války dostal v jižní Africe do zajetí při přepadení obrněného vlaku, který si o nějakou léčku vyloženě říkal. Jezdit  ve stále stejný čas po stále stejné trase – tomu se nedalo odolat. A Búrové nebyli žádní hlupáci, byť si to část britského velení myslela. Mladému válečnému dopisovateli, jež dychtiv akce se vydal na jízdu se dostalo dobrodružství víc, než si přál. Byl zajat, ale projevil opravdu značnou dávku odvahy a i velitelských schopností. Mistrovským kouskem se stal útěk z búrského zajetí, který mu vynesl oprávněnou slávu. Že se nejednalo o nikterak extrémní zajatecký tábor ve smyslu „týrání“ svědčí mimo jiné fakt, že během svého pobytu v zajetí mohl odesílat novinové články.

Autor zmiňuje Churchillův podíl na vývoji tanků během 1. světové války, jeho zájem o letadla a letecký průmysl i ponorky. Věnoval nebývalou pozornost jakémukoliv vojensky využitelnému vynálezu. Jak moc důležitý je ve válce technologický náskok ukázal radar v případě obrany britských ostrovů před nálety Luftwaffe, atomová bombardování Japonska a koneckonců i „uzbrojení“ Sovětského Svazu skrz Reaganem vyhrocenou vesmírnou obrannou iniciativu. Se svými znalostmi, zvědavostí, rétorickou pohotovostí a neurvalostí zároveň stal postrachem diskutérů. Není divu, že byl u části britské politické reprezentace velmi neoblíben a zároveň se ho leckdo bál. Jenže on na rozdíl mnohých věděl o čem mluví. „Jak si to představujete, že jste dovolil, aby tato děsná obrněná vozidla s jejich nepřijatelným zápachem jezdila poblíž vlajky britského námořnictva,“ snažili se někteří hloupě zlehčit úpornou Churchillovu snahu o moderní vyzbrojení Britů. V otázce je nejen obsažena politická stupidita a krátkozrakost, ale zrcadlí i britskou nadutost danou viktoriánskou morálkou a vědomím, že Británie vládla půlce světa.  Ačkoli to s odstupem času nevypadá, tak jako přímý velitel Churchill často fatálně selhal a jeho „zbabělejší“ nadřízení zachránili mnoho životů tím, že nerealizovali jeho smělé, leč příliš riskantní až hazardní návrhy. To je případ neúspěšné obrany Antverp či bitvy o Dardanely během 1. světové války. V bitvě o Dardanely padlo podle některých zdrojů více než 130 000 mužů. I když neúspěšná operace byla skončena, Churchill protestoval a byl ochoten obětovat další vojáky a zároveň si rozhodně nepřipouštěl vlastní selhání. To ostatně dělal opravdu jen velmi, velmi výjimečně. 

Jako politik dokázal jasně odlišit, podobně jako například o nějakou dobu později prezident R. Reagan, zlo. Zatímco Chamberlain podepsal Mnichovskou dohodu a tím vydal Evropu Hitlerovi a válce, Churchill snahy „po dobrém“ vyjít s Hitlerem vždycky odmítal. Ještě dříve, než začala druhá světová válka, tak považoval komunismus za větší hrozbu než nacismus. Jen těžko si dovedeme představit, jak mu pak bylo na Jaltě roku 1945, kdy se v rámci „velké trojky“ spolu s Franklinem D. Rooseveltem a Josipem Stalinem usmívali do objektivů  a rozdělovali svět. Churchill v podání Válečného vůdce působí, řečeno současnou terminologií, jako výborný krizový manager, leč v dobách mírových se jednalo o místy až nebezpečného egocentrika. Není proto divu, že jej britští poslanci odstavili od moci a povolali až v nouzi nejvyšší. Ovšem pak nad něj nebylo lepšího. Moc dobře věděl co říká, když sliboval krev, pot a slzy.

V přemíře faktů se autor občas dopustil nepřesností. První ponorku nepostavil „již v osmdesátých letech 19. století irský nacionalista John Philip Holland“, ale Cornelius van Drebel roku 1624 a první bojová ponorka byla použita už za války za nezávislost USA (tzv. válka Severu proti Jihu) roku 1776.  Bolševická revoluce nevynesla Lenina k moci v roce 1919, ale 1917. Bylo by s podivem, kdyby se v takovém množství informací nějaká chybička nevloudila. To jsou ale na velmi čtivě pojatém díle skutečné marginálie.

Kniha Válečný vůdce  je zkrátka a jednoduše výborná. Nelichotí, ani nepodlézá. Její kouzlo tkví ve velmi plastickém vykreslení velkého, nekompromisního, sebestředného a o vlastní genialitě přesvědčeného Brita, jež se nakonec ukázal jako skutečný válečný vůdce. Kniha je v prvním plánu o vojákovi, ale nevyhne se i vykreslení lidského portrétu. Vyzdvihovaný i zatracovaný politik není hodný ani zbožštění, ani zatracení. Chcete-li o něm mluvit, měli byste mít Válečného vůdce v knihovně.

D´Este C. Válečný vůdce, život Winstona Churchilla ve válce, 1874 – 1945, 1 díl, Praha 2012, nakladatelství Mladá Fronta, ISBN 978-80-204-2095-4

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama