Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Proč musel Nohavica dostat Puškinovu cenu

Udělení Puškinovy ceny je jen logickým krokem Putinovy hybridní války vůči západu

Puškinova cena

Puškinovu cenu založil prezident Putin jako ocenění za „zásluhy o upevnění přátelství mezi národy“ . Tradice tohoto ocenění jejíž hmatatelným symbolem je třícentimetrová medaile s Puškinem na jedné straně, vznikla v roce dvoustého výročí Puškinova narození, tedy v roce 1999. Ovšem Putin není člověkem, a všechny jeho zahraničně politické kroky o tom svědčí, kterému by šlo o o přátelství mezi národy. Naopak jde mu o upevnění geopolitického vlivu Ruska a jeho zpětné zařazení se po bok opravdu důležitých světových velmocí jako je USA, Japonsko nebo Čína, kam alespoň podle rozlohy bezpochyby patří. Faktem, je, že Indie je taky obrovská, ale pomineme – li dlouhodobý spor s Pákistánem, tak Rám Náth Kóvind (znali jste vůbec jméno prezidenta Indie?) podobné ambice nemá. Založení této tradice byl skvělý a strategicky velmi dobře promyšlený krok, jehož potenciál je nadále jen skvěle rozvíjen. Mimo jiné právě pro extrémní snahu o návrat na velmocenské výsluní je mnohými Rusy tak milován. A opět je nutno připomenout obrovský kus práce, který odvedla ruská propaganda, která se při adoraci Putina sekne jen málokdy. Prezidentské nalezení narafičené amfory během potápění v Černém moři v roce 2011 bylo natolik trapné, že mluvčí ruského premiéra Dmitrij Peskov musel přiznat, že srpnový „senzační“ archeologický nález „divadýlkem“ pro média. Ovšem to byl boj spíše na domácí frontě, zatímco Puškinova medaile je každoroční drobnou bitvou vedenou spíše navenek.

Nohavica jako užitečný idiot na poli hybridní války

Dá se předpokládat, že nebýt ruských píáristů, tak by se Putin o Nohavicovi nikdy nedozvěděl. Nicméně naše země je (což mimo jiné potvrzují každoroční zprávy BIS) v dlouhodobém hledáčkem ruských tajných služeb, zaměřují se na nás trollové záměrně rozdmýchávající vzájemnou polaritu a nenávist ve společnosti a vyhledávající mimo jiné slabá místa, kam vrazit další klín. Jiná hra je boj Rosatomu o jaderné zakázky, což je ale trochu mimo záběr tohoto příspěvku.

Nohavica na koncertě (foto Mohylek)

Nohavica na koncertě (foto Mohylek)

Odvaha přiznat se

Jsou různé způsoby, jak se umělci vyrovnávali s tím, že se na ně „provalila“ spolupráce s StB. Herec Jan Kanyza se k tomu postavil čelem a jako chlap se přiznal. Jindy, jako v případě Františka Ringo Čecha se kroutí tak, že je to až směšné. I tváří v tvář fotografii, kde se s tužkou v ruce sklání nad archem a už už podepisuje antichartu tvrdí, že nepodepsal. Vrchol srabáctví a hlouposti jdoucí až na kraj lidské důstojnosti. Nohavica je jiný kádr. Nepřiznal, byť donášel na Kryla a některé indicie naznačují, že jeho spolupráce mohla být intenzivnější, než jen „jeden výlet do Vídně“. Na sklonku 80. let na Svojšickém slunovratu on, který měl údajně „zakázáno vystupovat“, vyšvihl nádherný koncert s dokonale přeloženými texty ruských písničkářů a byl odměněn ovacemi ve stoje. A přiznejme si, „standing ovation“ je něco, co zahřeje duši každého, a duši ješitného chlapa mnohonásobně víc. I tady může mít Nohavica máslo na hlavě, neboť podle rusisty, překladatele z ruštiny a komentátora Českého rozhlasu, nejsou všechny Nohavicou zpívané texty jeho vlastní překlady, čím se vlastně trochu chlubí cizím peřím. Bylo by pokrytecké nezmínit, že zejména díky bardovi z Ostravy se texty Vysockého či Okudžavy staly folkovými „lidovkami“, což korespondovalo s jeho údajným bojem proti establishmentu. Jeho spolupráce s StB sice dnes tento obraz nabourává, nicméně Nohavica byl spolupracovníkem skutečně tajným. Dnes je těžké soudit, mocenský aparát měl přehršle důvodů, jak člověka přinutit ke spolupráci. Je ovšem rozdíl s tím, jak se s chybou vyrovnat. Čestně, zbaběle a nebo dělat mrtvého brouka.

Do hledáčku ruských píáristů se dostal právě pro svou morální kontroverznost, kterou posílil společnou fotografií s politických extrémistou Okamurou, čím své příznivce/kritiky ještě více posílil v argumentaci. Nohavice se tak stal onou další pomyslnou škvírou, kam Moskva vrazila klín vzájemné nenávisti. Jedni tvrdí, že „agent KGB předal vyznamenání agentovi StB“, jiné, že si za popularizaci ruských písničkářů Nohavica vyznamenání zaslouží a nemá smysl do toho tahat politiku. Ovšem pokud se podíváme, kdo toto ocenění dostal, tak je jasné, že nejde o cenu za zásluhy o přátelství mezi národy, ale o ocenění bojovníků na frontě ve prospěch Ruska. Cenu v minulosti dostal dlouhodobý kritik EU Václav Klaus, generální tajemník ÚV KS Číny Ťiang Ce-min nebo někdejší předseda čínské vlády Li Pcheng.

Právě ono posilování osobní nesnášenlivosti, polarizace, rozmělňování základních prvků demokracie (zejména posilování nedůvěry v demokratické principy), to všechno jsou střely, jimiž nás Moskva zasypává v rámci hybridní války, a Nohavica se stal jen figurkou na šachovnici, užitečným idiotem. Ale bylo by hrubě zevšeobecňující mu podsouvat zbabělost s tím, že měl mít kuráž medaili nepřevzít. Proč? Pokud mu to jeho morální integrita umožňuje, není důvod si neudělat výlet do Moskvy a potřást si rukou s člověkem, který schvaluje vraždy svých zběhlých agentů (Skripal, Litviněnko) i nepohodlných novinářů. Zameťme si před vlastním prahem, kdo z nás by měl k něčemu takovému odvahu?

Budeme-li jen trochu parafrázovat jednu z Nohavicových písní, můžeme beze strachu říci, že „dali mu do ruky mávátko, a řekli mu, jak volat sláva. On už si našel ten správný směr a začal mávat, mávat, mávat.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama