Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Obraz krajiny – recenze

Krajina je něco, co je k vidění vždy a všude. Její součástí je novodobá skládka i dávnověký menhir. Jak vidí krajinu středních Čech Václav. Cílek s Vojenem Ložkem? Nebo lépe řečeno, jak vypadá slabikář ve kterém se učíme číst středočeskou krajinu?

Představa, kterak si hejtman Středočeského kraje zadá ke zpracování publikaci o přírodě a krajině, v níž vládne, a vyjde z toho čtivá „obyčejná“ knížka z „normálního“ vydavatelství a nikoliv brožura na křídovém papíře plná hezkých obrázků a plytkých slov (a přes PR agenturu propraných milionů), se zdá být absurdní. Nebo zázrak. Takhle přímá evoluce Obrazu krajiny nebyla, ale při jisté míře zjednodušení se dá říci, že tehdejší hejtman Petr Bendl opravdu za vznikem knihy stál . Její základní koncepce časem nabobtnala a stala se jakýmsi středočeským krajinným slabikářem, s  nímž se dá chodit od Ohře k Vltavě či od Berounky k Labi a objevovat krásy mnohde tušené.

V praxi to znamená, že publikace mimo jiné nabízí zajímavé spektrum tipů na výlety: menhir na Vyšehradě, teplomilné trávníky v Prokopském údolí, původní bučiny a suťové lesy na srázech koníčku u Velcí. Jenže tipy kam se podívat jsou efektem spíše bonusovým. Základem je skutečná krajinná čítanka odhalující místa a jejich evoluci, která zároveň vysvětluje souvislosti. Tedy proč dané místo vypadá tak, jak vypadá, čím si prošlo a proč se nachází právě tam. Je jasné, že pomalu zanikající mrtvé rameno Jizery pod hradem Zvířetice má jinou historii, než teplomilná společenstva v lomech Českého krasu. 

O místě, kde je dnes tramvajová zastávka Divoká Šárka a mcdonaldovský bufet, se v roce 1914  psalo v Krásách našeho domova toto: „Na západ od Prahy pouhou hodinu pěšího pochodu nebo dvě kratičké železniční stanice vzdálena leží Šárka… Vím, že je má představa dnes ještě planým snem, fantasmagorickou utopií, ale považuji za svou povinnost upozorniti pražskou veřejnost na onen skvost tak hříšně ignorovaný. Naše poměry velkoměstské začínají se vyzouvat z dětských střevíčků a přijde doba, kdy expanse odstředivosti Prahy jako veleměsta zasáhne i krajiny právem ještě dnes za poloviční venkov považované.  Není nad to umět historii zasadit do současného rámce.

Místy kniha přece jen nabírá jazyk modernější učebnice, kde se chytá spíše geolog (rytmické vulkanosedimentární komplexy svrchního proterozoika u Davle a Štěchovic – popiska pod fotkou), než vlastivědec.  Jinde je z textu cítit drobná nadsázka, vtip a znalosti získané z terénu. Tedy něco, co se nedá okecat, ale musí zažít a poznat na vlastní podrážky. Je jasné, že autoři mají v rámci Středočeského kraje v nohách stovky kilometrů. Kniha o 310 stranách obsahuje 3 oddíly (Krajinný slabikář, Obraz krajiny, Vstoupit do krajiny) a několik příloh. Zatímco Krajinný slabikář slouží jako úvod, místy připomínající esejistický či sloupkařský styl (např. Fenomén poutnictví, Guerilla gardening), Obraz krajiny místy sklouzává k naučně-popisnému podání.

Grafické pojetí knihy sahá od kreseb Svatopluka Máchala, zobrazujících historické pojetí lidmi obývané krajiny, přes historické snímky až k barevným fotografiím. Černobílé fotky mají sílu dokumentu, živá kladenská tovární čtvrť z 20. let 20. století je něco zcela jiného, než současné ruiny. Pole pod Řípem na fotce z 30. let minulého století je obděláváno kravkami, protože „koní je málo“. Barevné snímky jsou ukázkami geomorfologických celků či ekosystémů jako jsou zmiňovaná Podhradská tůň, Týřovické skály či vrchol Máje nad bývalými Svatojánskými proudy.

Naprosto vynikající doplněk je na závěr uvedený přehled literatury. Zájemcům o jednotlivé v knize popisované regiony dá námět na tolik studijního materiálu, že si opravdu stačí jen vybrat. A mít průkazku do knihovny, což už v dnešní internetem zdivočelé době zdaleka není běžné.

„Mám pocit, že je už poněkud přecílkováno,“ zhodnotil mediální známost Václava Cílka jeden z průvodců na kladenském dole – muzeu Mayrau. Dovolím si tvrdit, že není. Stejně tak, jako nebylo přečapkováno či  překomárkováno (zde mám na mysli skvělého přírodovědce a popularizátora přírodních věd Julia Komárka a nikoliv komentátora jednoho z českých deníků). Bylo přeparoubkováno či přebémováno, což nás stálo miliardy. Ale poučením a nenásilným ukazováním souvislostí lze jen těžko přestřelit, cosi přehnat, něčím přesytit. Pokud budou mít autoři podobných publikací co říct a napsat a najdou-li se čtenáři ochotni číst a vstřebávat, tak jen houšť a větší kapky. Mírná Cílkova „mystika“ se nerozbíhá tak doširoka jako v jiných knihách a Ložkovy fenomenální malakologické znalosti zůstanou ubrzděny. Ku prospěchu věci a větší čtivosti. Kéž by něco podobného vyšlo i o dalších krajinných celcích ČR. Že by jižní Morava se svými vinicemi, bělostnou Pálavou, ledovými slujemi Podyjí a lužními lesy u Novomlýnských nádrží (vše v dosahu dvoudenního výletu) nebyla dostatečně pestrá? Spíš chybí osvícený politik nebo zázrak zmiňovaný v úvodu.  A osobní poznámka recenzentova na závěr: Od chvíle, kdy jsem Obrazy krajiny začal číst, mám v archívu fotek podezřele mnoho „krajinek“.

Cílek V., Ložek V., a kol.: Obraz krajiny – pohled ze středních Čech, Praha 2011, nakladatelství DOKOŘÁN, ISBN 978-80-7363-205-2

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama