Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Jak se rozhodujeme – recenze

Lidstvo si v souladu se svou pýchou hrdě nadělilo jméno Homo sapiens, tedy člověk rozumný či dokonce moudrý. Jako by tím chtělo naznačit, že se umí rozhodovat ne-li výhradně, tak alespoň v naprosté většině případů, racionálně. Ovšem jeho, tedy náš, mozek (lat. racio) se rozhoduje tak často pod vlivem emocí, že by stálo za to změnit pojmenování  našeho vlastního druhu. Jméno Homo emoticon by nás vystihovalo lépe. Kniha Jonaha Lehrera je věnována rozumu, emocím a jejich úloze v  rozhodování. Mimochodem, kterému masu dáte u řezníka přednost – z 85% libovému nebo z 15% sádla?

„Vědci vysvětlovali skladbu mozku následovně: nejníže leží mozkový kmen řídící nejdůležitější životní funkce  – tep srdce, dýchání a tělesnou teplotu. Nad ním se nachází diacefalon (mezimozek), který ovládá pocit hladu a spánkové cykly. Následují limbické oblasti, jež generují živočišné emoce. Ty jsou zdrojem sexuální touhy, násilí a impulsivního chování. (Tyto tři vrstvy sdílejí lidé se všemi ostatními savci.) Pak konečně přichází na řadu frontální kortex, mistrovské dílo evoluce – je zdrojem rozumu, inteligence a morálky. Tyto záhyby šedé hmoty nám umožňují vzdorovat touhám a potlačovat emoce. Jinými slovy, racionální čtvrtá vrstva nám umožňuje ignorovat první tři vrstvy. “ Toto poněkud možná až příliš zjednodušené schéma tvoří vstupní bránu k pochopení základního poselství knihy. Na zajímavém spektru příkladů táhnoucí se z americké válečné lodi do hráčských doupat a kasin autor dokazuje, že mnohá rozhodnutí, jež považujeme za „náhodná“ (tedy že je nedokážeme racionálně zdůvodnit) jsme učinili na základě množství vyplaveného dopaminu  vybuzující pocit libosti či strachu. Odhad možných budoucích zisků (to bude fajn) nebo ztrát (to bude ošklivé) neprobíhá podle chladného matematického kalkulu, ale na základě pocitů. To ví ostatně každý, kdo se „bezhlavě“ zamiloval a následně sekal jedno neracionální rozhodnutí za druhým a následně se ho snažil zdůvodnit. To je občas pro soudce u rozvodových stání důvodem pro nechápavé kroucení hlavou. Podobně nelogické je tvrdošíjné sázení „šťastného“ čísla se sloganem, že „jednou to přece vyjít musí“. Statistika neustále dokazuje, jak moc mylný (a drahý) tento „logický“ předpoklad je.

Rozhodování je skryto jak v sázce (na koho a kolik vsadit) tak v „racionálním“ investování. Sázení na koníčky je díky omezenému počtu koní v zásadě mnohem rozumnější činností, než spekulace na burze či s akciemi. Burza se totiž chová zhruba stejně racionálně jako míčky meloucí se v osudí. Lehrer vysvětluje proč je (nejen) finanční svět tak nestabilní, když se makléři a analytici denně ve zprávách tváří, že burze rozumí a dokáží předpovědět její vývoj. Přitom mají menší úspěch než prodavači deště na Divokém západě. Všechny výkyvy trhu, od malých škobrtnutí až po velké krize, tomu dávají za pravdu. Proč mají analytici menší dlouhodobou úspěšnost než cvičená opice?  Náhoda – a akciový trh je naprosto náhodná a nevyzpytatelná záležitost – totiž není ovlivňována očekáváním, strachem, radostí z výhry, vyčerpáním, bolestí ani nesoustředěností. Lehrerovo varování zní: „ignorujte komentátory, kteří působí příliš sebevědomě a sebejistě. Ti lidé vystupující v televizi, kteří jsou nejvíc jisti, se téměř jistě mýlí.“  Zmínka o cvičené opici není urážkou, nýbrž narážkou na seriozní výzkum srovnávající výsledky zcela náhodných rozhodnutí ano/ne s předpověďmi finančních trhovců. Náhoda měla dlouhodobě lepší výsledky. Některé z nich vypadají zcela neuvěřitelně. Na jakou barvu – černou nebo červenou – byste vsadili, kdyby kulička už 25krát za sebou padla na černou? Logický předpoklad by byl na červenou. Jenže kulička v Monte Carlu padla šestadvacetkrát za sebou na černou? Díky této špatně uvěřitelné kombinaci vydělalo roku 1913 kasino miliony franků. Kulička totiž padala pokaždé poprvé, zatímco sázející racionálně sázeli na matematickou pravděpodobnost. Stejné je to v případě gamblerů, kteří si myslí, že objeví zákonitost v generování náhodných čísel a očekávání budoucí výhry je nutí prohrávat. Za úspěch, znamení, a kdo ví co ještě považují náhodné malé, ale neočekávané výhry. Ty v jejich mozku vzbudí další bouři chemického příjemného očekávání. K pousmání je Lehrerova poznámka, že „hrací automaty jsou naprogramovány tak, aby vydaly jen  90% vsazených peněz .“ To možná platí o automatech amerických, zatímco „bezrucí bandité“ (původně jednorucí – termín pochází z doby, kdy se automaty uváděly do pohybu pákou) jsou  v Česku naprogramováni mnohem brutálněji. „Hrací automaty v Čechách jsou obvykle nastavované tak, aby přinášely organizátorům 20 až 30 procent ze všech finančních , které do nich hráči vloží,“ píše Michal Horáček v publikaci Los a sázka.  Nepravděpodobně zní i odhad tvrdící, že „čtvrtina lidi ve vězení má sklony k psychopatii. Psychopati mají sklony k násilnostem“. Vzhledem k přeplněnosti českých věznic  bychom byli zemí s opravdu velkým množstvím psychopatů. Příběh jednoho z hromadných vrahů (kapitola Mravní zákon v nás) uvádí otázky morálky a šílenství v souvislosti s poškozením emočního vnímání a z toho vyplývajících chorob. Nastolená otázka, zdali masový vrah není jen nemocný člověk a neměl by místo na elektrickém křesle skončit v nemocničním pokoji trochu vykolejí náš smysl pro zločin a trest.  Autor ukazuje, že morálka nesedí až tak pevně na našich logických a racionálních základech. 

Na mnoha příkladech pochopitelných i mírně poučenému laikovi přibližuje Lehrer principy jimiž se lidské rozhodování řídí. Právě akční příklady dělají knihu čtivou a pochopitelnou, beletrizace problematiky v ní nejsou na úkor odbornosti. Autor svého času pracoval v neurologické laboratoři významného neurologa Erica Kandela a na textu je znát, že ví o čem píše. Titul možná není zvolen zcela šťastně, neboť evokuje knihy typu „10 nejlepších rad jak se správně rozhodnout“ stavěné  (eufemisticky řečeno) na nevědecké podezdívce omítnuté trochou bulváru. Název ale respektuje anglické How We Decide a naznačené literatuře se podobá opravdu jen názvem.
 
Je na škodu, že v literatuře nejsou zmíněny knihy, které jsou k tématu k dispozici v češtině. Pro zájemce by byl vítanou knihou Descartesům omyl z pera Antonia Damasia z něhož Jonah Lehrer hojně čerpá. Jediné publikace na něž je v závorce u anglického vydání upozorněno jsou ty, které vydalo nakladatelství Dokořán plus odkaz na Ovidiovy Proměny.  Takové nenápadné self promotion. Pro zájemce o hlubší proniknutí do problematiky by nebylo na škodu zmínit nejen Damascia, ale třeba i českého popularizátora „mozkových věd“ Františka Koukolíka.

Lehrer Jonah: Jak se rozhodujeme, PRAHA 2010, Dokořán, ISBN 978-80-7363-281-6

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama