Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Vražda bez viny – recenze

„Pan Glanc zemřel ve stejný den jako Konstantin Ustinovič. Tedy jako nejvyšší sovětský představitel Černěnko. Dokonce ve stejnou hodinu. To bylo taky jediný, co oba muže spojovalo.“ Od těchto prvních slov jsem věděl, že mě kniha Tam u nebeských bran bude bavit. Jakmile mě autor hned na prvních řádcích vtáhne do děje, má vyhráno.

Od protektorátu až po útok vedený 11. září 2001. Takový je časový rozptyl v nejnovější knize povídek Jaroslava Haidlera. Zároveň pokrývá údobí jeho života, takže není divu, že do všech promítá své osobní vzpomínky, zážitky i postoje. Umně splétá reálná historická fakta s fikcí a zneklidňuje čtenáře možnými závěry. Co když je to všechno jinak? Ve všech svých knihách Jaroslava Haidlera, tuto nevyjímaje, lze snadno rozpoznat silné autobiografické prvky. Do jeho života zasáhla jak druhá světová válka, tak poválečné komunisticko-sociální inženýrství, které okusil na vlastní kůži. Mimo mnohého jiného příkoří to obnášelo kriminál a ztrátu zaměstnání. Kdo by se po takových zkušenostech divil, že „rudým“ straníkům nefandí, byť Kainovo znamení ve formě stranické knížky si nese taky. Ideály lepších zítřků zůstaly pod pásy tanků vojsk Varšavské smlouvy, které v čele se Sovětským Svazem zahájily éru československého satelitu kroužícího kolem „mateřské“ základny s nápisem SSSR.

Tam u nebeských bran je Haidlerovou první povídkovou knihou a všechny obsažené příběhy se různou měrou dotýkají válečného a poválečného vývoje s paralelou k dnešku. Jediným úkrokem stranou od jím dokonale zvládnutého schematu je povídka Úhel pohledu. V ní se opírá o spikleneckou teorií o úloze americké legislativy v útoku na newyorská Dvojčata. Nejde o jedinou spekulaci s níž v povídkách pracuje. Mimo jiné rozpracovává teorii, že revoluce, jíž jsme si zvykli nazývat sametovou, byla akcí řízenou z Moskvy. U zastánců podobných spekulací najde bezesporu palec nahoru. Haidlerovou silnou stránkou je umné propojení historických faktů, jako v případě „sebevraždy“ Jana Masaryka, v níž věří snad jen soudružka Marta Semelová a jí podobní. Autorovou slabou stránkou je občasné příliš velké množství postav, což v delším textu klade nároky na čtenářovu pozornost. Navíc se od něj předpokládá jistá znalost jmen předlistopadových politiků. Je otázkou, zdali mladší čtenáři zařadí do kontextu jména jako Jakeš, Štěpán či generál Lorenc. Na druhou stranu ti, kdož vědí (a nutno dodat, že chtějí vědět), tedy od čtyřicetiletých výše, si daná jména i události dají do souvislostí poměrně snadno.

Spojovací linka s ostatní Haidlerovou beletrií je více než jasná. Poukazování na zrůdná „specifika“ komunistického režimu a ukazování jiných, spekulativních úhlů pohledu. Co když to bylo všechno jinak? Tak jako mnozí věří, že se Hitler dožil požehnaného věku v Argentině, tak Haidler naznačuje přežití ministra Jana Masaryka. I když vše nasvědčuje aktivní spolupráci sovětské tajné služby, v povídce Zpráva o případu ministra Jana se spekuluje o jeho dožití v izraelském kibucu. Prý existuje svědectví důstojníka Mossadu, který ho tam viděl. Jenže věřit čemukoliv v šedé zóně tajných služeb je velice ošidné. Nezapomeňme, že práce ve sféře špionů mimo jiné obnáší i propracované mystifikace. Silnou stránkou všech knih Jaroslava Haidlera, tuto nevyjímaje, je dokonalá znalost dobových reálií. Aby ne, když hlavní historické události tvořící kostru příběhu osobně zažil.

Jednotlivé povídky (neb se jedná o autorovu první povídkovou knihu) v sobě skrývají poselství a naději v existenci „božích mlýnů“. Že zlo bude, třeba i po desítkách let, potrestáno. Bohužel skutečnost ukazuje, že tomu tak není. Mnohé z komunistických zrůd se dožily požehnaného věku a zemřely bez odsouzení. Je libo příklady? Soudkyně a zároveň justiční vražedkyně Brožová-Polednová, jež poslala na smrt Miladu Horákovou, či tak jako sadista Grebeníček proslulý mučením vězňů v uherskobrodské věznici. Ironií osudu je, že syn schvalující otcovo jednání dnes sedí v českém parlamentu a dál prosazuje myšlenky diktatury proletariátu. Přesto, a nebo možná právě proto, by povídky psané svižným, příjemným a čtivým slohem, neměly zapadnout. Omšelé klišé praví, že národ neznající vlastní minulost, si ji musí zopakovat. Povídky připomínají kousky minulosti, které by si bezesporu žádný soudný člověk zopakovat nechtěl. Přesto zapomínáme. Historizující detektivky balancující na hraně fikce a faktu jsou docela příjemným čtením na léta v zemi, kde vás za čtení něčeho podobného nikdo už persekuovat nebude.

Reklama

Haidler J.: Vražda bez viny, AOS Publishing, 2016, Ústí nad Labem, ISBN 978-80-87624-34-0