Otázkou je, zdali jsem člověk vhodný k recenzi kuchařky, když podle kuchařek nevařím a ani jsem žádnou nenapsal. Domnívám se, že ano. Důvody jsou v zásadě dva. To, že jsem žádnou nenapsal nic neznamená. Mirka Spáčilová taky (zřejmě) nikdy nenatočila žádný film a přesto se recenzemi filmů živí. V mém případě je bod k dobru fakt, že ačkoli jsem kuchařku nenapsal, tak jídla uvařená Svatavou Vaškovou jsem jedl (známe se řadu let, takže můžu být podezříván ze střetu zájmů), a byl jsem u začátků jejího focení. A co jiného, než fotky a recepty na jídlo kuchařka obsahuje?
Obrazová stránka
„Jí se i očima,“ tvrdila mi kdysi jedna veganka, a když jsem jí poradil, ať si strčí knedlík do oka, odmítnutím popřela vlastní tvzení. Nicméně sdělení bylo jasné: než jsme mohli ochutnat její výtvory, museli jsme jídlo obdivovat tak dlouho, až občas vychladlo. A bylo ještě hnusnější. Ovšem fráze o jídle o zrakovém vjemu v případě recenzované publikace skutečně platí. Fotky jsou to, oč tu běží, recepty se dají najít na internetu. Jsou jich tisíce. Obrázek vás naláká zkusit si onu dobrotu vytvořit. Proto se domnívám, že obrazová stránka knihy je tou důležitější.
Napsat o kuchařce, že je elegantní, a tím myslím knihu a nikoliv samotnou osobu autorky, o které to platí bezpochyby taky, je možná divné. Nicméně na první pohled je jasné, že publikace je graficky čistá, a Svatava nezapře jak fotografické oko, tak schopnost fotky postrodukčně upravit. Ostatně ne nadarmo občas vystupuje v roli lektorky foodblogerské fotografie. Většina fotek nerušící tmavé pozadí umožňující samotnému jídlu vyniknout. Z hlediska kompozice snímkům není co vytknout a skutečně lákají si tu dobrotu pokusit uvařit.
Textová stránka
Osobně stále nechápu, jak je možné že vznikají další a další kuchařky v celé šíři kvality. Od zhovadilostí moderátora Hrušky (vzpomínáte na křupky z kuřecích kůžiček?), až po rady michelinských hvězd. V případě Svatavy Vaškové se jedná o 70 receptů, které nejsou ani nikterak složité, ani nepoužívají špatně sehnatelné suroviny. A mnohé vlastně nejsou ani z nich nejsou ani nikterak objevné, kuře na paprice existuje v mnoha kuchařkách v desítkách variant. Tady je nutno znova zmínit sílu fotky, obrázek, který zafunguje jako zvonek na Pavlovova psa a vyvolá slinění je to, oč tu běží.
Kniha má celkem pět kapitol: polévky (polévka z pečených rajčat), studené večeře (pomazánka z uzené makrely), teplé bezmasé večeře (houbové rizoto), teplé večeře s masem (nejen kuře na paprice, ale třeba i pekáčky na černém pivu) a snacky a „zobání“(listoví šátečky s lososem či plněné papričky jalapeňos).
Jak je napsáno výše, sám kuchařky nepoužívám a jediná míra koření je pro mě ono proslulé Werichovské „přiměřeně, přiměřeně“. Přesto jsem rád, že knihu mám. To, že podle nich nevařím neznamená, že do nich občas nenakouknu (zejména do Rettigové). Kuchařky totiž odhalí vlastně docela zajímavé pohledy do kuchyní a zákulisí společnosti. Zatímco Rettigová dělal vše poctivě na másle (neb našlehaná voda zvaná Rama neexistovala), a nevadilo jí vzít jako základní surovinu raka, žábu nebo špačka, Svatava sahá po jednoduchých, ale surovinově kvalitních základních surovinách. A je živých důkazem, že vařit se dá dobře, relativně levně, chutně (znovu připomínám osobní zkušenost) a není potřeba kvůli tomu vyrážet do specializovaných obchodů.
Kniha je prostě jednoduchou a z hlediska grafiky moc pěknou nápovědou pro ty, kdo potřebují k vaření drobnou radu. A tím vlastně odhaluje název – hygge je skandinávský šťastný způsob žití, terminus technicus pro spokojený životní styl ke kterému dobré a hezké jídlo prostě patří. A je na hony vzdálenému hnusnému kydanci plíček z komunistické školní jídelny.
Vačková S.: Tak chutná hygge, nakl. Fragment ve skupině Albatros Média, 2018, Praha, ISBN 973-80-253-3883-8