Současnost je světem rychlokvašných i formací. Média se denně snaží najít „kauzu“ aby inzerentům dokázala svou užitečnost. Jednou z nich bylo i rozhodnutí soudců nenechat si snížit platy a soudně se bránit. A samozřejmě díky své „nezávislé“ moci soudně potvrdit, že o peníze nepřijdou. Padaly fráze o nutnosti politické i finanční nezávislosti. Vtipné je, že zatímco platy si soudci vysoudili, o politickou čistotu svého stavu nijak extra nedbají. Jak jinak si vysvětlit, že v talárech pořád ještě vězí lidé, kteří aktivně spolupracovali s komunisty a dostali do vězení „fluktuanty, výtržníky, nekalé živly“ proviněné třeba tím, že se neoženili. Vypadá to, jako by nebyla moci (ani soudní), která by tyhle kolaboranty s režimem poslala na pracovní úřad a následně na smetiště dějin. Kde není žalobce není ani soudce. To je jen poznámka na okraj řečí o politickém (ne)nátlaku a nutnosti nezávislosti na politické moci. Druhý typ nezávislosti je snad ještě větší vtipem. Hlavním argumentem je „nebýt snadno úplatný“. Jen opravdu hloupý soudce se nechá uplatit přímo. Ne že by takoví nebyli. Bývalý soudce Pavel Nagy by mohl vyprávět. Zrovna jeho kauza, kdy si mimo jiné vymyslel soudní řízení podpořila obecné tušení o tom, kterak ruka ruku myje a soudci se navzájem kryjí. Soud v jeho případu vzal v úvahu znalce tvrdícího, že obžalovaný není normální, což samo o sobě o kvalitách daného procesu leccos naznačuje, a nechal ho soudit dál. Pavel Nagy sám rezignoval až poté co TV Nova dokázala, že bral úplatky.
V médiích neustále propírané sousloví „justiční mafie“ a stále „funkční“ nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká nijak důvěru v českou justici nebudují. Do takové společenské atmosféry přišel ústavní soud s rozsudkem tvrdícím, že plánované čtyřprocentní snížení soudcovských platů by bylo protiústavní. Na okraj jen poznamenejme, že o platech soudců v ústavě není ani slovo. Prezident Klaus velmi hlasitě prohlásil, že soudci sami sebe vydělili z ostatních státních zaměstnanců a přidělili si výhodu nemožnosti snížení příjmů. Ano vydělili. Autor těchto řádků s tušením hraničící s jistotou tvrdí, že kdyby s podobným požadavkem přišli k soudu hasiči, učitelé nebo zdravotní sestry, bude jim to platné jako mrtvému brusle.
Optika soudců ale není tak jednoznačná. Před časem jim byl spolu s poslanci pro léta 2008 – 2010 zmražen plat. V případě poslanců šlo jen populistické gesto, zatímco soudců se zmražení radikálně dotklo. Při obecně známém, bez výjimky aplikovaném vyžírkovském systému (znáte snad nějakého politika, který vrací všechny nevyúčtované náhrady?) zneužívaných poslaneckých náhrad plus trafiky v nejrůznějších dozorčích radách si čeští zastupiči přišli na své způsobem jen trochu méně nápadným. Jednoduše shrnuto: vezmeme-li v úvahu „ztrátu“ ze zmražené mzdy a další danou čtyřprocentním snížením, celkový mzdový úbytek by byl mnohem vyšší. Mluví se až o 20 – 23%. Není divu, že je tohle omezování štve a i ústavní soud rozhodl pro tentokrát „držet basu“ s kolegy. Ostatní státní zaměstnance, alespoň ty schopné (nebo všeho schopné) může uklidňovat návrh, že co ztratí na základní složce platu, to doženou na odměnách. Jde sice jen o vějičku, ale naděje umírá poslední. Osobní ohodnocení se soudců netýká. Nemá na něj nárok ani schopný, ani neschopný, ani mladý, ani komunistický matador. Pravidlo známé například z KGB – čím více odsouzených, tím lepší plat (úkolová mzda) se v soudních síních uplatnit nedá. Kolik soudci v rámci zmražení brali? Týdeník Týden zveřejnil následující výpočet: „Pro výpočet platu se do té doby používá platová základna aktuální k 31. prosinci 2007. Za normálních okolností činí platová základna trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok. Na konci roku 2007 to bylo 56 847 korun.“ Jenže soudcovský průměr je velmi ošidné číslo, což zná každý průměrný zaměstnanec s podprůměrným platem. Příkladem vezměme platy v tisících: 15, 16, 17, 18, 22, 50 … a ejhle nedosahuje průměru nikdo, neb průměrný plat v druhém kvartálu roku 2010 byl 23 513,-Kč). Stačilo pár dotazů a ověření právě u „dotčených nabobů v talárech“ a najednou je pravda odlišná od „zasvěcených“ komentářů prvoplánově tvrdících, že čtyři procenta z šedesátitisícového průměrného soudcovského platu nestojí za ten humbuk. Málokdo si uvědomil, a vývoj posledních dnů to ukázal krystalicky jasně, že snížení soudcovských platů bylo jen brnknutím na strunu české závisti. Prsty které brnkají patří k rameni moci výkonné (vláda, prezident). Jako by ti, kdož jsou „za vodou“ předhazovali soudní stav davům se slovy „mají hodně, tak jim pro prospěch celku něco sebereme“. Že by politici naopak udělali jakékoli vstřícné gesto směrem k celku, jehož prospěchem se tak často ohánějí celku, to je ani nenapadlo. Zatímco státní zaměstnanci mají přijít a deset a více procent platu, poslanci si nesnížili nic. O zdanění nehorázných náhrad ani nemluvě. Soudci dlouhodobě volají po větší nezávislosti na moci až svévoli politiků, ale vývoj kráčí přesně opačným směrem (viz Respekt č.38, Jan Macháček: Přestaňte urážet justici). Celá hra o údajná 4% soudcovských platů tak vyznívá jako velmi nedokonalá fraška s prvky dramatu. Není divu, že se moc soudní tak urputně brání. Nechce ani přijít o peníze, ani hrát postavu pokorného blba.
Jak ukázala politická Čunkiáda, dnes už se nekorumpuje penězi, ale vlivem, mocí, politickým tlakem ve vyšších patrech, kam naprostá většina soudců možná dohlédne, ale nikdy se tam nedostane. Proto si zcela logicky brání své peněženky. Soudcovský talár (byť po čertech drahý) je bližší, než občanská košile. Když už pro nic jiného, tak mnohem lépe hřeje. Pokud by snížením platů stoupla úplatnost soudců, znamenalo by to jejich velmi nízký morální kredit. Tak zle na tom snad nejsou. Dorovnávat si plat vzetím úplatku v hodnotě několika tisíc by bylo pro dámy a pány v talárech zbytečně velkým rizikem. Soudci, podobně jako kdokoli jiný s vyšším platem, si zvykli na luxus své peněženky a je jen logické, že se brání snižování svého standardu už poněkolikáté a to mocí, kterou ovládají. Jsou to soudci – morální autority, jimž se mnohem hůře řeší dilema, „kde vzít a nekrást“.