Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Kalašnikov AK-47 proti světu – recenze

Vesnický synek, kterého báťuška Stalin vystěhoval s celou rodinou coby kulaky do vyhnanství, se vypracoval na ikonu úspěchu a smrti. „Jeho“ samopal se stal ikonou osvobozeneckého boje (v propagandě východu) a zla (v pojetí hollywoodského vidění světa). Vítejte ve světě AK-47.

Kniha C. J. Chiverse není jen a pouze o slavném sovětském samopalu, ale o vývoji rychlopalných zbraní vůbec. Proto nezačíná dětstvím Michaila Kalašnikova, ale Richardem J. Gatlingem, vynálezcem palebného systému s rotujícími hlavněmi, jež se stal zásadním urychlením v dějinách zabíjení. Ačkoli rotační systém gatling, v současnosti odpalovaný elektricky, je už po zásluze skutečným kulometem, ve svých začátcích se jednalo o rychlopalnou zbraň poháněnou klikou, k jejíž obsluze bylo potřeba nejméně dvou mužů. Za první klasický kulomet je tak považován až systém Maxim, pojmenovaný po svém vynálezci Hiramu Maximovi. Autor popisuje strasti a dluhy, stejně jako radosti z uzavřených zbrojních zakázek obou výše zmíněných zbraňových konstruktérů. Zatímco Gatling se alespoň tvářil, že smrt z jeho hlavní je zárukou budoucího míru díky odstrašujícímu účinku, Maxim podobnými morálními veletoči netrpěl. Prodám komukoli – vaše smrt, naše radost.

Kniha je poutavou četbou odhalující historky o událostech, jež by byly naprosto zanedbatelné, kdyby… nezměnily chod dějin či alespoň zbrojních zakázek. „Při jedné střelecké soutěži mezi Maximovými kulomety a zbraněmi jeho konkurentů se jeden Nordenfeltův obchodní agent zdržoval mezi novináři, kteří čekali za vraty zkušební střelnice. Maximův kulomet hravě překonal Nordenfeltovu strojní pušku na kliku, ale už nestačil na podlý úskok onoho agenta, jenž oslovil novináře na spěšně svolané tiskové konferenci a oznámil jim, že „Nordenfeltova strojní puška porazila všechny ostatní“. A to se také objevilo druh den v novinách.“ Člověka informačního věku napadá, že princip žurnalistiky zůstává v některých bodech stejný. Není důležité mít pravdu, ale být první. O pár desítek stran dál se historických detailů znalý čtenář musí pousmát nad paradoxem Churchillova výroku o tom, že „nedokázal uvést do souladu svou představu o tom, jak má vypadat válka vedená civilizovaným státem“. Jeho povzdech zazněl nad hromadami mrtvých dervišů, které roku 1898 zkosily Maximovy kulomety. Jednalo se o téhož W. Churchilla, jež o pár desetiletí později vážně přemýšlel o „civilizovaných“ plynových útocích na nacistické Německo a plošné nálety na Drážďany a Berlín. Válka nikdy není civilizovaná, jen její vůdci používají tu více a tam méně „civilizovanou“ rétoriku. Strojní pušky, ať už si o nich vyděšený Churchill myslel cokoliv, vrátily Británii vládu nad Súdánem. Na straně domorodců byly tehdejší ztráty (literární zdroje se liší) v rozmezí 10 -20 000 lidí. Hiram Maxim se nakonec dočkal rytířského řádu, W. Churchill, jenž v mládí prahnul po kdejaké medaili, nikoliv. Který z nich má v rámci Velké Británie větší zásluhy o ostrovní království, to nechť posoudí každý sám. Úspěšní projektanti zbraní obecně patřili mezi hýčkanou smetánku. Řád hrdiny socialistické práce získali nejprve (samozřejmě až po Stalinovi) zbrojní konstruktéři včetně Děkťarjeva a Kalašnikova. Poněkud podivné, když vezmeme v potaz, že vyznamenání se mělo udílet za vynikající výkony v oblasti kultury, hospodářství a umění. Jak autor vtipně poznamenává, Kalašnikov skončil v armádě jako rotmistr, ale v civilu to dotáhl až na generálmajora. V extrémním případě byl během jednoho dne povýšen několikrát.

Chivers v knize odhaluje budování mýtu a lží kolem Kalašnikova. Sovětský konstruktér na hru sloužící k budování mýtu ideálního Sověta rychle a rád přistupoval. Aby ne, měl až příliš osobní zkušenost s vyhnanstvím, které dokonce později označil za správné. Prý Stalin dokonale odhadl, koho odsunout, neboť se muselo jednat jen o silné a odolné osobnosti, jež dál budou zúrodňovat sovětskou zem. Opět je na každém, nechť posoudí, do jaké míry šlo o řiťolezectví a do jaké míry o preventivní sebeobranu. O tom, že se po úspěšném zavedení stal AK-47 výborným politickým platidlem a povozníkem při vývozu socialismu, ať už s lidskou či bestiální tváří, není třeba nikoho přesvědčovat. Stačí zkontrolovat výzbroj vojáků (s výjimkou ČSSR) na fotografiích z okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy či krvavé potlačení povstání v Maďarsku. Československé samopaly vz. 58 (správně útočné pušky) byly stejné ráže jako AK-47 (7.62 mm) takže v rámci Varšavské smlouvy byly s kalašnikovy kompatibilní. Sovětská výzbroj se postupně stávala v sovětských satelitech standardem. Osobní zkušenost s tím má i autor těchto řádků, který sloužil během povinné vojenské služby v létech 1988 – 1989 u houfnice sovětské provenience. Není opominuta ani ta část světa, kde AK-47 nevládl. Část knihy rozebírá historii americké útočné pušky M-16, jež se ve vietnamské válce neblaze proslavila svou poruchovostí. C. J. Chivers na jejím příkladu porovnává vývoj rychlopalných zbraní v Sovětském svazu a USA, které na tomto poli trestuhodně zaspalo. Není opomenut ani skutečně první samopal Maschinenkarabinen42 německého konstruktéra Schmeissera, který později skončil v sovětském zajetí a pracoval ve městě Iževsk, centru vývojové oblasti AK-47. Dodnes není jasné, zdali měl německý konstruktér nějaký podíl na vývoji AK-47. M. Kalašnikov se sice díky němu stal ikonou, ale rozhodně na to nebyl sám. Ovšem díky přizpůsobivosti a upravenému životopisu se stal příkladným Sovětem, zatímco podobnou „legendou“ se jen těžko mohl stát tým konstruktérů a vývojářů. Na postavě M. Kalašnikova jsou skvěle dokumentovány mnohé z principů uplatňovaných sovětskou mocí. Sláva „jeho“ zbraně přerostla hranice Sovětského svazu a stala se až příliš často osobní zbraní ve válkách po celém světě bez ohledu na to, zda šlo o válku národně osvobozeneckých bojovníků nebo teroristů (což je často totéž, jen pod jiným úhlem pohledu). Paradoxem sovětského vývozu zbraní je fakt, že kalašnikovy byli popraveni rumunští vládci Nicolae a Elena Ceaucescu (šlo o jediné na hrdle potrestané komunisty z vlny evropských států, které se na konci 20. století vrátily zpět k demokratickému zřízení) a dva kusy měl u sebe i Saddám Husajn v době jeho zatčení americkými vojáky.

AK-47, foto wikipedie

Některé údaje se v knize opakují (např. počty tanků v čele kolony a události během budapešťského povstání či udělování řádu hrdiny socialistické práce). Jde ale o ojedinělé drobné chybky, které nemají vliv na čtivost, dynamiku ani spád jinak naprosto výborné knihy. Autor je jedním z týmu autorů oceněných Pulitzerovou cenou za zpravodajství z Afghánistánu a jako voják byl nasazen ve válce v Zálivu. Působí jako jeden z předních dopisovatelů The New York Times. Jak vojenská, tak žurnalistická zkušenost je na textu znát. Kdo se alespoň zběžně podívá do poznámkového aparátu, pochopí, o jak moc erudovaného autora se jedná. Pětatřicet stran poznámek a odkazů na literaturu je pro člověka, jež by chtěl v „kalašnikovském“ studiu pokračovat naprosto dostatečnou studnicí materiálu. Jen stěží si běžný čtenář udělá představu, kolik je za knihou práce, schůzek, času a odborných znalostí. Pro milovníka militarií, stejně jako pro člověka, jehož zajímají konflikty 20. století, by tato kniha měla být povinnou četbou.

Hrdina příběhu, Michail Timofejevič Kalašnikov, zemřel 23. 12. 2013. Na rozdíl od milionů obětí jeho konstrukčně dokonalého samopalu smrtí obyčejnou a nenásilnou.

Chivers C. J.: KALAŠNIKOV AK-47 proti světu, Praha 2013, nakl. Dokořán a nakl. Argo. ISBN: 978-80-7363-553-4 (DOKOŘ), 978-80-257-106 (ARGO)

Michail Kalašnikov na tiskové konferenci v Kremlu pořádané 10. listopadu 2009. foto: wikipedie

Reklama