Příběh Pavola Kazára (jedná se o Slováka, v českém vydání knihy vystupuje jako Pavel) začíná rokem 1964 a jeho odjezdem na pionýrský tábor. Režim je pro kluky zábavný a dobrodružný zároveň,vždyť pravidelnou součást programu tvoří bojově pojaté hry, což chlapcům jejich věku naprosto vyhovuje. Netuší však, že jsou neustále pozorováni. Vedoucí vyhodnocují průběh „bojů“, sledují jejich schopnosti a v rámci „přátelských pohovorů“ jim nejen zvyšují sebevědomí, ale pronikají do hloubi jejich duše a ovlivňují psychiku. V neposlední řadě je sledována fyzická a psychická připravenost absolventů. Tábor totiž slouží k vyhledávání možných „kádrů“, jež mají být později vyškoleni na dětské špiony. Někdo je spíše typ strategický, jiný útočný, někdo je nepoučitelný, jiný si umí z vítězství či proher vzít ponaučení, které využije v dalším kole bitev. Pavel se ukázal jako dokonalý dětský stratég a následně byl vycvičen jako dětský agent, jehož pozdějším úkolem bylo vysazení v zahraničí. Nejprve děti sledovaly domácí prominenty režimu. Vzájemné špiclování bylo mezi stranickými špičkami běžné a podobné praktiky, jak ukázaly Věci Veřejné, ještě stále nevymizely. Později se stal Pavel součástí a šéfem dětské tříčlenné buňky, jejíž poslední mise v Řecku skončila smrtí jednoho z nich.
Knihu lze vnímat dvojí optikou. Jako zajímavě vyfabulovaný příběh zasazený do československých reálií. V tom případě mu rozhodně nelze upřít čtivost, gradaci, dynamiku i jistou katarzi, kterou je po létech nalezení „anonymního“ dětského hrobu na řeckém pobřeží. Pavel je coby hlavní aktér příběhu největším hrdinou, který během odlivu přenese těžce zraněného kamaráda z ostrova na pevninu. Kamarád svá zranění nepřežije, Pavel se vrátí z mise a jako vždy tvrdí, že byl na ozdravném pobytu v Tatrách.
Ovšem pokud bychom chtěli brát příběh za bernou minci, má kniha poměrně rozsáhlou sbírku slabých míst. Lze si jen těžko představit, že by se rodiče Pavla a dalších dětí (údajně jich mělo být až 200) spokojili s tím, že je v ozdravovně, aniž by pátrali, kde přesně to je, co se tam děje a spokojili se s vyhýbavými chlapcovými odpověďmi. Představa, že desetileté dítě je vysazeno do „nepřátelského“ zahraničí – a Řecko nepatřilo zrovna mezi kamarády z Varšavské smlouvy – se jeví poměrně absurdní. „První den jsme se seznamovali s Aténami, procházeli jsme ulice s mapou jako turisté nebo děti z mezinárodního pionýrského tábora. Věděli jsme, že v hotelu se ubytovat nemůžeme, protože jsme neměli pasy a tak jsme hledali domovy pro opuštěné děti a obdobná zařízení. Dítě tam dostane polívku, tlustou štípavou deku a hned ráno musí ubytovnu opustit.“ Každý, kdo se kdy ocitl v cizím městě, kde se nedomluví, ani si nic nepřečte (řečtina nepoužívá latinku) ví, jak komplikovaná je orientace. K tomu si přidejte situaci, že jste „na ulici“ a máte sledovat objekt, o němž netušíte kam a proč se vydá a navíc je motorizovaný. Problémem se staly i střety s pouličními dětskými gangy. Nejen, že by v reálu byl velký problém s jazykovou bariérou, ale dá se předpokládat, že by se chlapci – cizinci stali v rámci dětské kriminality výborným terčem k vydírání. Fabulaci jen podtrhují do textu včleněné Pavlovy sny mající osvětlit situaci tehdejší doby tak, jak ji dítě nikdy nemohlo vnímat. Na autenticitě má knize dodat anonymní rozhovor s vysokým představitelem kontrarozvědky, jež potvrzuje existenci dětských špionů. Jenže není jmenován a i ten může být součástí fiktivní hry se čtenářem.
O zločinnosti komunistického režimu mohou mít pochyby jen komunisté. V souvislosti s tanečky kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, kde v pozadí bublá rozmělnění slova „totalita“ (a následné váhání o tom, jak moc byl komunistický režim „totalitní“) lze nahodit myšlenku, zdali by se některý z historiků nechytil knížky coby výchozího bodu a pokusil se dohledat další stopy dokazující využití dětí pro kontrašpionážní činnost v zahraničí i v boji proti „vnitřnímu nepříteli“. Pokud se kniha zakládá na realitě, tak nějaké stopy zůstat musely. Tábor, kde mělo probíhat základní vytipovávání byl podle knihy situován v Nové Bani, školení mladých špionů, většinou měsíční, probíhalo ve Vysokých Tatrách, smrt si pro jednoho ze členů dětské buňky přišla v Řecku při údajném sledování obchodníka se zbraněmi. Děti měly dost peněz, jež musely být někde vedeny, psaly hlášení, které někdo zpracovával, na základě jejich podnětů byly vypracovávány další akce na sledování či naopak opuštění od sledování zájmových osob. V českém vydání knihy nejsou žádné fotografie a příběh je sepsán Josefem Kollárem jen na základě Kazárova vyprávění.
I kdyby šlo „jen“ o pouhou fikci, nastoluje kniha otázky k nímž je dobré se vracet (špiclování, infiltrace do dětského uvažování, strategie jak získat dítě pro politické hrátky) a stojí za to si ji přečíst. Kdyby ne, neměla by zapadnou, ale naopak rozvířit celospolečenskou diskuzi. Jenže na to je v ní příliš mnoho anonymů a příliš málo konkrétních faktů, o něž by se dalo opřít.
Kollár J.: Byl jsem dětský špion, Praha 2013, nakl. Mladá Fronta, ISBN978-80-204-2853-0